Už jsem to někde psala, že mám v hlavě od malička jakousi vrtulku touhy po sebevzdělávání. Ta vrtulka se točí furt pryč dokola jako perpetuum mobile a někdy z toho mám hlavu i docela zamotanou. Opravdu netuším, co jí vlastně pohaní! Ale naučila jsem se s ní docela slušně žít a mít ji většinou pod kontrolou a to vypadá v praxi tak, že abych něčemu opravdu ´podlehla´ (rozumějte s vášní a to tak, že úplně).
Musí být u mě splněny tři podmínky
Tou první podmínkou
Je praktická potřeba konkrétního poznání. Témata si nevybírám, ta mi přináší můj život s koňmi. Tak třeba když jsem si přivodila úraz a dávala se dokupy (a po téměř dvou letech rehabilitování a studia z toho byl Spirálně stabilizovaný jezdecký sed -SRS© ).
Tou druhou podmínkou
Je být na správném místě ve správný okamžik s těmi pravými lidmi.
No a třetí podmínka
Je zásadní a tou je tzv. Učení se za pochodu. A tady to trochu rozvedu.
V praxi to znamená, že jakmile si něco osahávám teoreticky, mám okamžitou potřebu uvádění do praxe, i když to zpočátku může být hodně experimentální počin na chabém teoretickém podkladu.
Ale! Na svou obranu mohu říci, že za ty dlouhý roky mého života jsem už více poučena v tom, jak takový experiment může probíhat a kde má své limity. Nicméně jsem bytostně přesvědčena, že teorie bez praxe je ničím.
Nikdy nemůžeme teoreticky vědět vše
Praxe musí být kontinuálně doplňována podle potřeby další teorií, která se nabaluje na nezbytně nutný základ, který nám umožní pustit se tzv. Do díla.
A z toho, co jsem doposud uvedla vyplývá, jaký zásadní rozdíl vidím mezi lidmi, kteří mají osobní potřebu se vzdělávat a těmi jinými, co mají pohnutky ´vnější´.
Většina lidí, se kterými se ve svém čase ochotně setkávám, patří do první kategorie. O těch jiných vím, někdy se s nimi také potkám, ale vždy jen na krátko.
Někdy je pokušení silné
Občas se ocitnu přede dveřmi s nápisem ´to bys měla vědět’ a už sahám po klice. A někdy ty dveře i otevřu. Ovšem druhé dveře, na kterých je napsáno ´tohle potřebuješ vědět’ už instinktivně nepřehlédnu, a tak ty první co nejdřív zase zavřu. Pokud bych vstoupila do těch prvních dveří, nebudu mít dost času na prozkoumání toho, co je za těmi druhými. Takže si už nějakou chvíli představuji na prvních dveřích nápis ´nevstupovat´.
Před těmi prvními dveřmi (se silným nutkáním je otevřít) se ocitám, když více pozoruji, než žiju.
Proč mi pomáhá instinkt v dobrém rozhodování?
Protože mám své koně doma a dennodenně s nimi žiju. (a to žití prakticky znamená zajistit jejich základní potřeby a k tomu je i sebe vzdělávat.)
Protože jsem se naučila počítat a dělit čas. Ano, učila jsem se to dlouho.
Už ale vím (konečně!!), že den má opravdu (jen) 24 hodin denně.
Už vím, že den dělím mezi svou rodinu a zvířata a vás.
Díky uplynulým rokům jsem se naučila s časem o něco lépe hospodařit.
Ano, stále na otázku ´jak se máš’ odpovídám ´rychle a zběsile´. Ale je to s úsměvem a když to vyslovím, uvědomím si, že žiji život, který žít chci.
Ano, měla jsem krizi a možná zase nějaká přijde.
Ale nezhroutím se z ní, pokud se vrátím na svou cestu a naplním své pravidlo, že vše, co dělám, dělám ze své vlastní potřeby, nikoli pro někoho jiného.
Témata, o která se s vámi dělím, jsou témata mých koní a mě samotné, je to můj život.
A na závěr otázka k vám. Ptáte se, proč se má úvaha jmenuje ´není akademik jako akademik´?
Takže stručně:
Academic Art of Riding by Bent Branderup je to, čím už pár let žiju – s vášní a obrovskou touhou ujít co největší kus na této krásné cestě.
Ujít co největší kus cesty, znamená žít.
Ležet v knihách, být na online i živých kurzech víc, než se svými koňmi znamená nemít na své koně čas (a tady je jeden z dalších významů slova akademický = teoretický).
„Kdo nemá čas, neměl by mít koně“ – slovy našeho ctěného klasika dr. Záliše.
Přeji vám všem co nejvíce času s vašimi koňmi na cestě za skutečným poznáním ať už je nazýváno jakkoli.
